* 21.5.1960     † 28.11.1994
clanok je opisany zo sparku

Začátek konce, nebo konec na začátek?

Konerakovi,chlapci asijského puvodu, bylo pouhých čtrnáct let a běžel závod o život. Do slova a do písmene, jelikož útek byl jedinou možností, jak se vymanit z područí divného blonďáka, který jej pozval do svého bytu a tam omámil blíže neurčenou drogou. Na ubohého chlapce, který běhal po ulici nahý, navíc krvácejíci z konečníku, byla záhy přivolána policie. Ovšem dojela pozdě - na místě již byl i onen podivný blonďák, kterým nebyl nikdo jiny nežli Dahmer. Policii vysvětlil, že se jedná o jeho devatenáctiletého milence, který onoho večera vypil příliš mnoho, a tak se následně pohádali. Policie neměla jediný duvod bělochovi nevěřit - pusobil seriózním dojmem, měl velmi sofistikované vystupování, zatímco Konerak, zmámený drogou, nebyl schopný se sebe vydat jedinou souvislou větu. Policisté ještě oba doprovodili do bytu s číslem, který později vešlo do dějin - 213. Když ani zde policie nenalezli nic podezřelého, ponechali oba muže svému osudu. Kdyby byli o něco duslednější, mohli zachránit nejen život onoho chlapce, ale i čtyř dalších lidí.

Celý příběh se opakoval o několik týdu později, byť s částečne jinými protagonisty a především jiným koncem. 22. července 1991 projížděla policejní hlídka jednou z chudinských čtvrtí Milwaukee, která je proslulá vysokou mírou kriminality. Okolo pulnoci zahlédla muže, pobíhajíciho po ulici s pouty na rukou. Jelikož existovalo reálne podezření, že uspěšne uprchl jinému ochránci zákona, byl dotyčný legitimován. Bránil se však tím, že spoután byl v jednom z místních bytu podivným blonďatým mužem. Již pro samotné ověření této skutečnosti se policisté rozhodli apartmá číslo 213 navštívit.

Otevřít jim přišel velmi dobře vypadající i vystupujíci blonďák, který se snažil vysvětlit, že jde o pouhé nedorouměním a který nabídl, že donese z ložnice klíč k odemčení pout. Ovšem policisté trvali na prohlídce bytu. Pohled, který se jim tak naskytl, musel být odstrašující - doslova všude se válely stovky fotografií rozřezaných těl, ruzných stadií jejich preparace, oddělených hlav, ale i před zavražděním mučených obětí. Zatímco jeden z policistu bránicího se Dahmera spoutal a obřadně zatkl, druhý dukladne prohledal celý byt. V lednici byla lidská hlava, v mrazáku další tři, zabalené do igelitových pytlu a přepásané gumičkou. V barelu plném chloroformu byl konzervován penis, v sudu naplněném kyselinou uložena torza tří lidských těl.
Začalo vyšetřování, které svým rozsahem bylo v Americe naprosto ojedinělé - jeho složitosti a šiři se vyrovnalo pouze náročné vyšetřování pumového atentátu v Oklamoha City.



Případ pro notně otrlého psychiatra

„Když pominula hruza z toho, co jsem udělal, a strach z možných následku, což bylo vždycky tak měsíc dva, všechno začalo nanovo. Bylo to jako touha, jako hlad. Nevím, jak to popsat. Jako posedlost, která mě nutila dělat vše znovu, kdykoli se objevila příležitost.”

Nález v bytě 213 byl pro veřejnost šokem. Nikdo ale ješte netušil, jaká zvěřstva odhalí následné vyšetřování. Již fakt, že Dahmer neměl doma žádné potraviny a z nalezené fotodokumentace jasně vyplynulo, že své oběti pojídal, otřásl snad všemi. Postupně se před vyšetřovateli začal rozvíjet dlouhý příběh, který obracel žaludky naruby věcmi, které v něm byly samozřejmé, ale pro normálniho smrtelníka daleko za hranicí fantazie. I přes ohromný počet podkladu, výpovědí i Dahmerovo vlastní, 160 stran dlouhé doznání se podařilo zodpovědět pouze část otázek, které byly s procesem, resp. jeho hlavní postavou spojené. Pro řadu špiček klinické a soudní psychologie, z nichž podstatná část asistovala i u soudního projednávaní prípadu, je dodnes problém přesné vykreslení Dahmerova psychologického profilu. Ač je jeho život náležitě a do posledního detailu zdokumentován, nikdo není s to přesně říci, které události v jeho životé nastartovat takové úchylky v chování, jako je pedofilie, nekrofilie a kanibalizmus. Obvyklým vysvětlením vzniku podobných úchylek mohou být nasledujíci události: 1)pohlavní zneužití v dětství; 2)rozvrácená rodina; 3)poranění hlavy v dětství, kdy dojde k deformaci mozku; 4)rapidní změny v mozku, zpusobené excesivní konzumací alkoholu či drog. Není třeba pochybovat o tom, že rodina, ve ktere Dahmer vyrustal, nebyla ideální (později došlo k rozvodu rodiču, který velmi težce nesl), neřkuli, že jeho vztah k alkoholu byl velmi kladný, ale ani jedna z těchto věcí sama o sobě, ani jejich kombinace nemohou podobnou deviaci nastartovat. Jádro problému je tedy nutné spíše hledat v extrémní stydlivosti, kterou Dahmer oplýval a která velmi znesnadňovala jeho komunikaci s opačným pohlavím. V pubertě tato vlastnost vyústila v homosexuální orientací a v neskrývaný rasismus (většina oběti byli příslušníci etnických minorit). Toto je jedna z mála „jistot”, na které se všechny psychlogické posudky shodnou. Stejně tak jako na poznatku, že myšlenkou zabití člověka a pozdejšího styku s jeho mrtvolou byl Dahmer doslova pronásledován již od rané puberty. Další z možných pohnutek, která nastartovala celý kolotoč abnormalit, byl nedostatek sebevědomí a s ním úzce souvisejíci strach z osamělosti. Jak stojí ve vrahově doznání, první oběť byla zabyta proto, že se Dahmer bál, že odejde a tím ji navždy ztratí. Jednalo se o mladíka - stopaře, který přijal pozvání k návstěvě. Ve spánku jej Dahmer uškrtil, s mrtvolou měl opakovaně análni styk, posléze ji rozčtvrtil a jednotlivé části nacpal do igelitových pytlu. Stalo se tak v roce 1978, krátce po dokončení střední školy. Běh Dahmerova života, do té doby poměrne poklidný, se nečakaě zrychlil a ažb do jeho smrti běžel závratným tempem. Ještě v témže roce se pokouší studovat na univerzitě, ale nevydrží zde déle než jeden semestr. Po něm je vyhozen pro neustále excesy, spojené s nadměrným užívaním alkoholu. Obdobně končí i navazující, několik let trvajíci pobyt v armádě. Během něj je Dahmer umístněn na základně v bývalém západním Německu. Během jeho pusobení dojde v bezprostřední okolí základny k několika dodnes neobjasněným vraždám, které se svým provedením nápadně podobají těm, které o mnoho let později proslavily apartmá číslo 213. Ihned po návratu do rodné Ameriky (1981) se Dahmer poprvé dostáva do křížku se zákonem - zatim pouze pro rušení nočního klidu a veřejného pořádku. O pět let později jiý štestí na jeho straně stojí méně - za několikanásobné sexuální obtěžování obdrží podmínečný trest. V roce 1987 přichází na řadu druhá oběť. Když se Dahmer probudí v hotelovém pokoji, jeho společník leží vedle něho v posteli mrtvý. Mrtvolu převezl ve velkém kufru domu, pozdeji ji rozřezal a v igelitových pytlících roznesl do popelnic v okolí.

Tou dobou si již dokonale osvojil metodu, kterou bude později požívat ve stále se zkracujícich intervalech (na přelomu června 1991, krátce před dopadením šlo o jednoho člověka na dva týdny!) . Díky atraktivnímu zevnějšku a kultivovanému vystupování neměl problém se seznámit se svým oběťmi v gay-barech. Většinou je lákal na posezení u piva a vido, případně jim nabízel peníze za pózování pro fotografie. Poté dotyčného omámil drogou a uškrtil, ať již holýma rukama, nebo koženým páskem. S mrtvolou měl často pohlavní styk nebo nad ní masturboval. Vyvinul i zvláštní metody preparace mrtvol. Nejprve je rozřezal. Vzniklé části naložil do kyseliny, kde se rozpustilo vše kromě kostí, z nichž vznikla páchnoucí tmavá hmota, kterou nebylo problém spláchnout do záchodu. Ze svalu krájel proužky, které později v ruznych podobách a úpravách pojídal - věřil, že zemřelí takto vstoupí do jeho těla. Všechny fáze procesu náležitě dokumentoval fotografiemi, u kterých se rovněž ukájel. Z těl si ponechával pouze lebku (vypreparovanou a natřenou šedou barvou, aby při kontrole jevila dojem plastové pomucky pro mediky) a genitálie (naložené ve formalínu). V jeho činnosti jej nezastavil ani výše uvedený konflikt s policií, ani když v roce 1989 dostal pětiletý trest za opakované sexuálni delikty. S ohledem na ruzne okolnosti byl ale odkládan a de facto jej nikdy nenastoupil. V květnu 1990 se Dahmer přestěhoval do nechválně proslulého bytu čislo 213, kde poté za rok přišlo o život dvanáct lidí...

Rozřešní záhady

Soud se zadrženým vrahem probíhal za obrovského záujmu veřějnosti, ale především za neuvěřitelně přísnych bezpečnostních opatření. Předvoláno a vyslechnuto bylo pětačtyřicet svědku - na základě jejich výpovědí a zminěného doznání byl Dahmer shledan vinným ve všech bodech obžaloby. Odsouzen byl na 957 let žaláře, nebo chcete-li na patnáct po sobě jdoucích doživotních trestu (trest smrti byl tehdy v Americe zrušen). Vypátrat, zdali měl Dahmer nějaký podíl i na zmizení několika civilistu poblíž základny, na které v Německu sloužil, se nepodarilo. Ani se o to nikdo již nepokoušel.
Za mřížemi však Dahmer dlouho nepobyl. Nikoli však proto, že by se mu zdařil utěk z jedné z nejlépe střežených věznic na světě. Po několika měsících, které strávil na samotce v oddělené části věznice (to aby nebyl v přímém kontaktu s ostatními vězni), zažádal o přeložení do její regulérní části. Několikrát byl napaden spoluvězni, především těmi náležejicími k etnikum, z nichž si předtím vybíral své oběti. Osudovou se mu stala žádost o zařazení do jedné z pracovních skupin, která měla na starost každodenní uklid. Dnes již nikdo nezjistí, zdali šlo o skutečnou náhodu, nebo záměr, ale Dahmer byl přiřazen do skupiny, do které kromě jiných náležel i Christopher Scarver - černošský nevyléčitelný schizofrenik, který se považoval za převtělení Syna božího. 28. listopadu byl Dahmer zabit Scarverem při uklidových pracích, když se eskorta na pouhých pár minut vzdálila...
U soudu se jméno Dahmer skloňovalo ještě několik let v navazujících a souvisejícich případech. Nejprve šlo o drobné spory, zdali policisté neporušili své pravomoci nebo zdali nezanedbali povinnosti. Ovšem skutečnou pozornost si vyžádal soudní spor, jehož předmětem byl Dahmeruv mozek, který jeho matka věnovala jedné z místnich univerzit za účelem budoucích zkoumání (jěž mělo prokázat, že podobné deviace zákonitě vedou k fyzickým změnám na mozku). Učinila tak ale bez vědomí a souhlasu Dahmerova otce, který se ve věci řešení této záležitosti obrátil k soudnímu dvoru. Ten seznal protest jako oprávněný, a tak mozek nebožtíka putoval z univerzitního depozitáře do krematoria...